Obce mikroregionu Vysokomýtsko

Bošín se nachází 4 km západně od Chocně a má 86 obyvatel. První zmínky o obci pocházejí z roku 1371. Na katastrálním území obce byly nalezeny archeologické nálezy, které jsou uloženy v Choceňském muzeu. Nachází se zde Přírodní park Orlice a Přírodní rezervace Bošínská obora, kde se vyskytuje více druhů chráněných ptáků, brouků a rostlin. Dominantou rezervace jsou staleté solitérní duby.

Dominantou obce je kaple sv. Filomény a Cyrilometodějský kříž, zapsaný v seznamu kulturních památek ČR. V obci působí sbor dobrovolných hasičů, který obec úspěšně reprezentuje.

Bučina se nachází 7 km jihovýchodně od Vysokého Mýta. Žije zde 224 obyvatel v 64 domech. Rozloha obce činí celkem 3,82 km².

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1167, kdy byla zmíněna v nadační listině krále Vladislava I., kterou obec věnoval litomyšlskému klášteru. V polovině 13. století připadla obec vladykovi Držkovi z Bučiny, poté ji na krátkou dobu získalo zpět litomyšlské biskupství. V 15. století získal obec do svého vlastnictví šlechtický rod Kostků z Postupic. Bučina byla součástí litomyšlského panství až do rozpadu patrimoniální správy v polovině 19. století. Poté se stala samosprávnou obcí, jíž je dodnes.

Za nejvýznamnější památky obce lze považovat dva kostely. Prvním z nich je novorenesanční kostel Sboru církve evangelické, jehož stavba započala roku 1786, tedy pět let po vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. Druhým je římskokatolický filiální kostel svatého Jakuba Většího, který byl původně vystavěn ve 14. století v gotickém slohu. Po požáru v roce 1872 však musel být znovu postaven, tentokrát již v novogotickém slohu.

V obci nalezneme také knihovnu a fungující sbor dobrovolných hasičů.

České Heřmanice se nacházejí 6 km jihovýchodně od Vysokého Mýta. Zabírají rozlohu téměř 10 km². Na této ploše stojí 205 domů, v nichž žije 605 obyvatel. Administrativně se obec člení na čtyři místní části – Borovou, České Heřmanice, Chotěšiny a Netřeby. Borová leží přibližně 1 km východně, Chotěšiny 1 km severně a Netřeby 1,5 km jižně od Českých Heřmanic.

První písemná zmínka o Českých Heřmanicích pochází z roku 1226. Tehdy tato oblast patřila Svatoplukovi z Heřmanic. Významným obdobím v historii obce bylo panování Bohuňka z Adršpachu v letech 1460 až 1506. V této době byly Heřmanice povýšeny na samostatné městečko, které mohlo požívat určitých městských práv. Během 17. století se obec rozšířila o osadu Netřeby, založenou roku 1661, a osadu Borovou, která vznikla v roce 1698. V tomto období vlastnil Heřmanice a jejich okolí šlechtický rod Trauttmansdorffů. Přívlastek „České“ získala obec až v 18. století, aby se odlišila od Německých Heřmanic. Zanedlouho poté byly osady Netřeby a Borová definitivně přičleněny k Českým Heřmanicím. V roce 1960 byla přičleněna také do té doby samostatná obec Chotěšiny. Od roku 1892 do roku 1923 byly České Heřmanice městysem.

V roce 2006 byly Českým Heřmanicím uděleny obecní symboly – znak a vlajka. V modrém štítu na stříbrné, vodorovně položené rybářské vrši stojí dva zlatí dvouocasí přivrácení lvi s červenou zbrojí a vyplazenými jazyky, držící nad hlavami knížecí korunu. V roce 2012 byly České Heřmanice oceněny Zlatou stuhou v soutěži Vesnice Pardubického kraje.

Rok 2016 byl pro České Heřmanice velice významný, protože od 14. dubna mohou opět po 93 letech používat status městyse, který na základě žádosti zastupitelstva obce stanovil svým rozhodnutím předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

V okolí Českých Heřmanic najdeme hned několik rybníků, z nichž největším je rybník Netřebský. Dalšími jsou Švábský rybník, rybník Heřmánek a Heřmanické rybníky Horní, Prostřední a Dolní, označované také jako Starý, Nový a Kajserlík. Samotnou obcí protéká Sloupnický potok, který se o několik kilometrů blíže k Vysokému Mýtu vlévá do řeky Loučné.

Zástavba je především vesnického rázu, i když místní část České Heřmanice tvoří poměrně sevřený urbanistický tvar připomínající městečko. Nachází se zde řada historicky významných památek – barokní sýpka, hospodářské stavení č. p. 30, katolický a evangelický hřbitov a drobné sakrální stavby. Největší dominantou Českých Heřmanic je však kostel sv. Jakuba Většího.

Občanská vybavenost je na velice dobré úrovni. Nachází se zde úřad městyse, základní škola – 1. stupeň, mateřská škola, veřejná knihovna, pošta, prodejna se smíšeným zbožím, společenský sál, tři hasičské zbrojnice, fotbalové hřiště a Centrum volnočasových aktivit se sociálním zázemím, víceúčelovým hřištěm, běžeckou dráhou, cvičnou tenisovou plochou a hřištěm pro předškolní děti. Všechny místní části jsou napojeny na vodovod a je zde veřejné osvětlení. Plynovod je zaveden v Českých Heřmanicích a Netřebech. Kanalizace a ČOV jsou provozovány pouze v Českých Heřmanicích.

Společenský život je velmi bohatý. Místní spolky – Sbory dobrovolných hasičů České Heřmanice, Netřeby a Chotěšiny, Tělovýchovná jednota Sokol České Heřmanice, Komunitní škola České Heřmanice, Českoheřmanští aktivní senioři – ČAS 55+, základní a mateřská škola a Svatojakubská farnost – ve spolupráci s městysem pořádají každoročně přes čtyři desítky kulturních, sportovních a společenských akcí. Tradiční a hojně navštěvované jsou především tematické výstavy, divadelní představení, koncerty a besedy, Masopust se zabijačkovými hody, pálení čarodějnic, oslavy sv. Floriána a branný závod dětí, dětský den, Staročeský jarmark, fotbalová utkání, lampionový průvod, plesy, rozsvěcování vánočního stromečku, Česko zpívá koledy a silvestrovský ohňostroj, na který přijde až 450 místních i přespolních diváků.

Dobříkov leží 6 km severně od Vysokého Mýta. Svojí rozlohou zabírá celkem 8,53 km². Na této ploše stojí 150 domů, v nichž žije 494 obyvatel. K obci patří také místní část Rzy, která se nachází 0,5 km západně od Dobříkova. Na jižním okraji obce se nachází vlaková zastávka, která je součástí hlavní trati vedoucí z Chocně na Pardubice.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1356, kdy se jako svědek uvádí Pysko z Dobříkova. Na přelomu 14. a 15. století bylo v obci vybudováno tvrziště s kruhovým vodním příkopem. Nejstarším doloženým majitelem tvrziště byl Jan Těchlovec z Dobříkova, který ho později prodal známému husitskému hejtmanovi Janu Talafůsovi z Ostrova. Dalšími pány tvrze byli Dobříkovští z Malejova. Tento panský rod zde sídlil téměř dvě stě let. Za účast ve stavovském odboji proti Habsburkům byl majetek Dobříkovských v roce 1623 zkonfiskován a připojen k panství Zámrsk. Na přelomu 16. a 17. století byla tvrz přestavěna na renesanční sídlo, avšak pozdější časté střídání vlastníků přivodilo stavbě zkázu. Počátkem 19. století byla na místě rozpadlé tvrze vystavěna hájovna s mansardovou střechou.

Ve 20. letech 20. století hájovnu s okolními pozemky koupil Václav Klofáč, novinář a významný národně socialistický politik za první republiky. Nechal si zde postavit své soukromé letní sídlo, které často navštěvoval. Měl hlavní zásluhu na dovozu vzácného dřevěného kostelíka Všech Svatých z tehdejší Podkarpatské Rusi, vybudování školy a dalších památek a staveb v obci. Dnes je vzpomínce na tohoto významného československého politika věnována malá pamětní síň v hájovně.

Hlavní pamětihodností Dobříkova je pravoslavný dřevěný kostel Všech Svatých, který byl postaven v roce 1669 v obci Velké Kopaniny na Podkarpatské Rusi a do Dobříkova byl převezen v roce 1930. V kostele je zachován původní interiér a dodnes se v něm konají pravidelné bohoslužby. Dalšími kulturními památkami jsou již zmíněné tvrziště s kruhovým vodním příkopem, hájovna s pamětní síní Václava Klofáče a jeho tehdejší letní sídlo. Dále lze v obci spatřit sochu Mistra Jana Husa z roku 1912, vytesanou ze žlutého pískovce, a několik dalších památníků.

V okolí obce se nachází několik menších rybníků a potoků, které se vlévají do řeky Loučné, protékající necelý kilometr jižně od místní části Rzy.

Po roce 1989 obec navázala na tradice předků a aktivně se zapojila do sportovního, kulturního a společenského života. Vznikly zde nové podnikatelské subjekty, obec se zasadila o obnovu místní školy a rozvoj inženýrských sítí. Zároveň se objevily nové sporty, jako tenis, kulturistika nebo golf, a nové formy zábavy a komunikace.

Dobříkov byl již několikrát oceněn v různých soutěžích – Zlatý erb za třetí místo v kategorii obec a objev roku v roce 2002, Bílá stuha v soutěži Vesnice roku 2002 a 2003 a Modrá stuha v téže soutěži v roce 2007.

Ke sportování v obci slouží fotbalové hřiště, tři antukové kurty, tělocvična v místní sokolovně a devítijamkové golfové hřiště. V obci funguje také mateřská škola, základní škola od 1. do 5. třídy, knihovna a sbor dobrovolných hasičů.

Džbánov se nachází 3 km jižně od Vysokého Mýta. Ve 146 domech zde žije 358 obyvatel. Rozloha obce činí 6,58 km². Nedaleko Džbánova prochází vlaková trať vedoucí z Vysokého Mýta na Litomyšl.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1292. Ve 14. století byla obec v majetku zbraslavského kláštera. V husitském období měl Džbánov a jeho okolí několik vlastníků – říšského císaře, královskou komoru, město Vysoké Mýto a šlechtický rod Kostků z Pardubic. Na konci 16. století již celá obec patřila pouze Vysokému Mýtu. V polovině 19. století, po zrušení patrimoniální správy, se stal Džbánov samosprávnou obcí, kterou je dodnes.

Dominantou obce je dům čp. 24 s věží, ve které se nachází zvon z roku 1920 a věžní hodiny. Dále zde lze nalézt nově zrekonstruovaný obecní dům se sálem, hospodou, obecním úřadem a knihovnou, prodejnu Konzumu, tenisový kurt, hřiště na malou kopanou a dětské hřiště.

V obci se nachází také pomník obětem první světové války a Boží muka. V současnosti zde fungují tři dobrovolné spolky – sbor dobrovolných hasičů, místní skupina ČČK a sportovní klub.

Javorník se nachází 7,5 km jižně od Vysokého Mýta. Svojí rozlohou obec zabírá 5,48 km² a žije zde 262 obyvatel ve 137 domech. K obci patří také osada Vysoká, která leží přibližně 1,5 km jižně od Javorníku.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1347. Javorník vždy spadal do litomyšlského panství, a to až do roku 1848, kdy skončila patrimoniální správa. Tehdy se obec stala samosprávnou. Osada Vysoká byla založena v 17. století, první zmínka o ní je z roku 1683. K Javorníku byla připojena v roce 1850 a od té doby je jeho místní částí.

Javorník je díky své nadmořské výšce 410 m n. m. jednou z nejvýše položených obcí v mikroregionu Vysokomýtsko. Obcí protéká Blahovský potok, který napájí místní rybník, jenž v minulosti patřil hraběti Thurn-Taxisovi.

V obci dnes nalezneme zrekonstruovaný kulturní dům, knihovnu, hřiště na malou kopanou a sbor dobrovolných hasičů.

Koldín se nachází 12 km severovýchodně od Vysokého Mýta. Má 363 obyvatel, kteří žijí ve 123 domech. Jeho rozloha činí 6,34 km². Administrativně spadá ke Koldínu místní část Hradiště, která leží západně od obce.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1406, kdy je zde zmiňován Jaroslav z Koldína z Kozí, který sídlil na tvrzi Hradiště. V polovině 15. století byla obec rozdělena na dvě části, z nichž jedna patřila do choceňského panství a druhou vlastnili nejprve vladykové z Bezděkova a později Michal z Říčan. Na konci 16. století získal obě části obce do své majetkové správy Jan Hildebrant Licek z Rýzmburka. Od konce 17. století pak spadal Koldín do častolovického panství, a to až do poloviny 19. století, kdy se stal samosprávnou obcí. Tehdy se jeho součástí stala ves Hradiště.

Nejvýznamnější památkou Koldína je zámek z počátku 17. století. Byl postaven v blízkosti tvrze, která se do dnešní doby nedochovala. Se stavbou započal Jan Hildebrant Licek z Rýzmburka. Ještě před dokončením jej však prodal a později zámek vlastnily šlechtické rody Oppersdorfů a Šternberků. Ve druhé polovině 20. století byl zámek ve vlastnictví JZD, nyní je v soukromém vlastnictví. V Koldíně dále nalezneme klasicistní kapli svaté Anny z roku 1838 a pomník padlých z první světové války z roku 1918.

Koldínem protéká Skořenický potok, který zásobuje vodou nedaleký rybník Tatarák. Přímo v Koldíně se nachází hasičská nádrž, která je pravidelně čištěna, a proto může být využívána ke koupání.

Ke sportování v obci slouží multifunkční sportovní hřiště a hřiště na malou kopanou. Dále zde nalezneme mateřskou školu a fungující sbor dobrovolných hasičů.

Obec Leština leží na rozhraní okresů Ústí nad Orlicí, Svitavy a Chrudim. Její název se odvozuje od slova líska, léskoví, lískový háj. Nachází se 10 km jižně od Vysokého Mýta. Její katastrální výměra činí 10,7 km². Na této ploše je postaveno 180 domů a trvale zde žije 340 obyvatel. Administrativně se obec člení na čtyři místní části – Doubravice, Dvořiště, Leštinu a Podhořany u Nových Hradů. Pod Leštinu spadá osada Dolany, pod Doubravice pak osada Podchlum.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1559, kdy byla Leština a okolní obce uvedeny v zápise v zemských deskách. Obec vždy patřila do novohradského panství. V roce 1604 toto panství získal německý šlechtic Pavel Sixt z Trautsohnu na Falkenštejnu. V držení jeho rodu zůstala Leština, s krátkou přestávkou během třicetileté války, až do roku 1750. Poté získal novohradské panství šlechtický rod Harbuvalů, který jej vlastnil až do poloviny 19. století, kdy byla zrušena patrimoniální správa a Leština se stala samosprávnou obcí. Nejprve byla součástí okresu Vysoké Mýto, později okresu Chrudim a od roku 2007 patří k okresu Ústí nad Orlicí.

Leština se nachází na předělu Svitavské pahorkatiny a Českomoravské vysočiny. Pro svou nadmořskou výšku 420 m n. m. patří k nejvýše položeným obcím v mikroregionu Vysokomýtsko. Nedaleko Leštiny se nachází Homolský kopec, který se svými 495 m n. m. ční nad okolní krajinou. Doubravicemi a Dvořištěm protéká Doubravický potok. Osady Dolany a Podchlum leží přímo u řeky Novohradky a jsou vstupní branou při cestě do přírodní památky Pivnice, která láká turisty svými skalními útvary.

Mezi památky obce patří zrekonstruovaná zvonička v Leštině a zrekonstruovaná kaplička Nejsvětější Trojice v Doubravicích z roku 1900. V Podhořanech se nachází kaplička z roku 1907 zasvěcená Panně Marii, která byla postavena z darů místních obyvatel. Vedle kapličky stojí kříž z roku 1860 a pomník padlých s reliéfem T. G. Masaryka, odhalený v roce 1930.

Ke sportovnímu využití slouží nedávno opravené multifunkční hřiště v Leštině a hřiště na malou kopanou ve Dvořišti. V obci jsou činné tři sbory dobrovolných hasičů. Nejstarší hasičský sbor je v Doubravicích, kde působí od roku 1888. Dobrovolný spolek „Sousedé“ společně s ostatními spolky zajišťuje kulturní a sportovní aktivity v obci. V roce 2023 byla obnovena tradice ochotnického divadla.

Město Choceň s 9 000 obyvateli leží v údolí podél břehů Tiché Orlice v podhůří Orlických hor. Říční údolí zde udivuje svou rozmanitostí, rozsáhlými nivními loukami v okolí, strmými opukovými skalami nad řekou či lesnatými kopci tyčícími se nad městem.

Choceň se svým nejbližším okolím byla osídlena už v době bronzové. Důkazem osídlení jsou četné archeologické lokality, zbytky tvrzišť a hrádků v okolí. První zmínka o Chocni pochází z roku 1227. V závěti Kojaty, syna Hrabiše, komorníka českého knížete, je zdejší kraj odevzdáván novým držitelům, bratrům Sezimovi a Milotovi, zvaným Hocen. Z tohoto zápisu odvozujeme pojmenování města. V roce 1292 patřila Choceň jako trhové městečko králi Václavu II. Počátkem 14. století ji získal Mikuláš z Potštejna z rodu Půticů a založil zde hrad, později rozbořený vojskem kralevice Karla, budoucího krále Karla IV. Mikuláš z Potštejna loupežemi sužoval celé okolí. V boji o Potštejn s Karlem roku 1339 zahynul a Choceň tak připadla králi.

V následujících letech se zde vystřídala řada různých majitelů a město procházelo obdobími rozkvětu i úpadku v důsledku několika požárů i pobělohorských represí. Rozmach nastal například za Zikmunda ze Šelmberka, který zde nechal v roce 1562 stavět zámek s rozsáhlým dvorem, a také s příchodem Kinských na počátku 18. století. V následujících letech vznikl komplex architektonicky velmi cenných barokních staveb – fara, nový kostel sv. Františka Serafínského, budova špitálu a zvonice. V roce 1829 byl zámek přestavěn do dnešní klasicistní podoby a v letech 1849–1850 kněžnou Vilemínou Kinskou přistavěna i pseudogotická kaple Nanebevzetí Panny Marie.

V polovině 19. století nastal významný hospodářský rozvoj v důsledku výstavby železničních tratí Praha – Olomouc (1845), Choceň – Broumov (1875) a Choceň – Litomyšl (1881). Choceň se tak stala důležitou železniční křižovatkou.

Na počátku 20. století měla Choceň téměř 5 500 obyvatel a řadu průmyslových podniků, například přádelnu, tkalcovnu, výrobnu uzenářských nástrojů, továrnu na hasičské stříkačky, likéry a výrobu umělých květin. Po druhé světové válce se zde opět rozvinul textilní a také strojírenský průmysl, zejména výroba letadel a chladírenských vozů.

Choceň má rozsáhlé možnosti sportovního vyžití. K dispozici jsou velmi dobře vybavená sportoviště – stadion baseballu a softballu, krytý zimní stadion, koupaliště, volejbalový areál, tenisový areál, víceúčelová hala s horolezeckou stěnou, fotbalový areál s travnatým hřištěm a hřištěm s umělým povrchem, atletická dráha s umělým povrchem a kurty na nohejbal.

Díky své poloze a dobré dopravní dostupnosti může Choceň sloužit jako východisko pro pěší i cykloturistické výlety do Orlických hor a Českomoravské vrchoviny. Stejně tak je vhodnou zastávkou při vodáckém putování po Tiché Orlici. Mezi turisticky atraktivní místa v okolí patří údolí Tiché Orlice s přírodním parkem Peliny, Bošínská obora se staletou doubravou, lipové aleje na Chlum a k poutnímu kostelu na Hemžích nebo nejvyšší šikmý most v ČR, který překlenuje skalní zářez po probouraném tunelu železniční trati.

Mostek leží 11 km severovýchodně od Vysokého Mýta. Žije zde 246 obyvatel v 81 domech. Obec má katastrální výměru 4,68 km². K obci patří také osada Sudličkova Lhota, která se nachází asi 0,5 km severozápadně od Mostku.

První písemná zmínka o Mostku pochází z roku 1227. O Sudličkově Lhotě pochází první písemná zmínka z roku 1342. Zakladatelem a prvním majitelem Sudličkovy Lhoty byl vladyka Ujčík. Obec patřila nejprve do borohrádeckého, posléze do brandýského panství. Od poloviny 19. století je Mostek samosprávnou obcí a Sudličkova Lhota pod něj administrativně spadá jako jeho místní část.

V Mostku pramení Teplický potok, který napájí nedaleký rybník Pazderka. Přibližně jeden kilometr jižně od Mostku protéká řeka Tichá Orlice.

Nedaleko Mostku u silnice vedoucí na Brandýs nad Orlicí se nachází smírčí kříž. Naproti bývalé prodejně potravin se nachází další unikátní památka – hlavice sloupu ze zámku, který začala budovat roku 1724 Marie Terezie, rozená z Paaru, provdaná poprvé Trautmannsdorfová, podruhé Rottalová. Roku 1730 se z cest vrátil Mariin syn Norbert František Trautmannsdorf, na jehož popud byla stavba zámku, který byl již z velké části dokončen, zastavena. Důvodem měla být Norbertova nespokojenost s úrovní stavby ve srovnání s tím, co viděl v Itálii. Nedokončený zámek byl ponechán svému osudu a do roku 1874 beze zbytku zanikl.

Centrem současného společenského i sportovního života je areál tvořený budovou s restaurací a víceúčelovým sálem, kde sídlí i obecní úřad, hřištěm na malou kopanou a kurtem s umělým povrchem. V obci působí aktivní sbor dobrovolných hasičů.

Nasavrky se nacházejí 12 km severovýchodně od Vysokého Mýta. Svojí rozlohou zabírají 1,32 km². Na této ploše stojí 39 domů, v nichž žije 137 obyvatel. Obec se nachází v nadmořské výšce 345 metrů.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1559. Na návsi obce nalezneme kapličku se zvonicí, která byla postavena roku 1863. Nedaleko návsi pramení Skořenický potok, který se přibližně o kilometr západně vlévá do rybníka Tatarák a dále směřuje ke Skořenicím a Bošínu, kde se vlévá do Tiché Orlice.

Ke sportování lze využít místní antukový kurt. Obyvatelé využívají obecní společenské zařízení, kde je umístěn i obecní úřad. Funguje zde veřejná knihovna a činný je také sbor dobrovolných hasičů.

Nové Hrady se nacházejí 12 km jižně od Vysokého Mýta. Katastrální výměra obce činí 6,73 km². Na této ploše se nachází 176 domů s číslem popisným a 57 domů s číslem evidenčním, v nichž trvale žije 308 obyvatel. Z toho 112 domů a chat je používáno k rekreaci. Administrativně se obec člení na pět místních částí – Dudychov, Mokrou Lhotu, Nové Hrady, Rybníček a Roudnou.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1293. Nové Hrady byly sídlem novohradského panství, které až do 17. století vlastnila česká vrchnost, a to buď světská, nebo duchovní. V roce 1604 toto panství získal německý šlechtic Pavel Sixt z Trautsohnu na Falkenštejnu. V držení jeho rodu zůstalo panství až do roku 1750. Poté získal novohradské panství šlechtický rod Harbuvalů, který je vlastnil až do poloviny 19. století, kdy byla zrušena patrimoniální správa. Tehdy se Nové Hrady staly samosprávnou obcí.

V Nových Hradech se nacházejí čtyři menší rybníky, jeden rybník je také v Roudné a další v Rybníčku. V Mokré Lhotě nalezneme hasičskou nádrž. Novými Hrady protéká Hradecký potok, Roudnou pak řeka Novohradka, do které se zde vlévá Jarošovský potok. Přímo nad jejich soutokem je postaven neobvyklý kamenný most.

Nejvýznamnější pamětihodností obce je rokokový zámek Nové Hrady, který nechal vystavět v letech 1774–1777 hrabě Jean-Antoine Harbuval de Chamaré. Zámek byl postaven pod původním hradem a materiál ze starého hradu posloužil pro jeho stavbu. Zámeckou budovu obklopuje rokokový ornamentální areál dokončený v roce 1791.

Celému zámeckému komplexu, který zahrnuje samotný zámek, anglický park, francouzskou zahradu, klasicistní zahradní altán, barokní špýchar a přírodní amfiteátr, se někdy přezdívá Malý Schönbrunn nebo České Versailles. V zámeckém parku se nacházejí zbytky gotického hradu a také Křížová cesta, která byla v roce 1767 vytesána z velkých pískovcových kvádrů. V barokním špýcharu je trvale umístěno První české muzeum cyklistiky.

Další kulturní památkou obce je barokní kostel svatého Jakuba z roku 1724. Východně od Nových Hradů se rozkládá jelení a daňčí obora. K rekreaci v obci slouží přírodní koupaliště v Roudné. Nalezneme zde také mateřskou školu, základní školu od 1. do 5. třídy, knihovnu a sbor dobrovolných hasičů.

Oucmanice se nacházejí v severovýchodní části regionu Vysokomýtsko, 14 km od Vysokého Mýta. Rozloha katastru činí 3,65 km². V obci žije 225 obyvatel v 72 domech.

První písemnou zmínku o obci nalezneme v zakládací listině zbraslavského kláštera z roku 1292. Od počátku 14. století patřily Oucmanice do lanšperského panství, později přešla obec do majetku šlechtického rodu Kostků z Postupic a stala se součástí litomyšlského panství. Ve druhé polovině 16. století se Oucmanice staly součástí brandýského panství, které vlastnili nejprve páni ze Žerotína a posléze šlechtický rod hrabat z Trauttmansdorffu. V polovině 19. století, kdy bylo zrušeno poddanství, se Oucmanice staly samosprávnou obcí vysokomýtského hejtmanství.

Oucmanice jsou malá, velmi uspořádaná kruhová vesnice se zachovalými typicky selskými staveními. Funguje zde ekologické vzdělávací centrum Paleta Pardubického kraje, velká farma zemědělského družstva Zálší, prodejna i hospoda. Dalšími dominantami jsou kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici, kamenný kříž, rybník, tenisové a dětské hřiště a dobře udržovaná zeleň.

V Oucmanicích je bohatý společenský a kulturní život. Funguje zde veřejná knihovna, sbor dobrovolných hasičů, Seniorský klub, Dámský klub a mládež. Je zde zřízeno také středisko Univerzity třetího věku při ČZU Praha. Obcí vede naučná stezka do 2 km vzdáleného Brandýsa nad Orlicí.

Podlesí se nalézá 13 km severovýchodně od Vysokého Mýta. Svojí rozlohou zabírá 3,27 km². Na této ploše lze najít 93 domů, v nichž žije celkem 270 obyvatel. Administrativně se obec člení na tři místní části – Němčí, Olešnou a Turov.

Podlesí vzniklo v roce 1960 sloučením tří malých vesnic – Němčí, Olešné a Turova. Nejstarší písemně dochovaná zmínka je o osadě Olešné, a to z roku 1227. První písemná zmínka o Němčí pochází z roku 1371 a o Turově z roku 1382. Prvním vlastníkem Němčí byl Otík z Olešné, po jeho smrti připadla obec jako odúmrť králi Václavu IV. Turov vlastnil vladyka Ctibor z Turova.

V pozdějším období se majitelé obcí často střídali. Turov se stal v 16. století součástí borohrádeckého panství, které vlastnili Oppersdorfové, Černínové a Šternberkové. Na konci 17. století připadlo Němčí s Olešnou definitivně k brandýskému panství. Jeho součástí zůstaly až do konce patrimoniální správy v roce 1850. Poté se Němčí stalo samosprávnou obcí a osada Olešná pod něj administrativně patřila. Turov byl v této době přiřazen ke Koldínu, ke kterému patřil téměř devadesát let. Poté spadal pod Seč, až se v roce 1957 osamostatnil. Roku 1960 se pak Němčí, Olešná a Turov spojily a vytvořily obec Podlesí.

V Olešné pramení Loukotnický potok, v Němčí jeden z přítoků Teplického potoka, který napájí nedaleký rybník. V severní části Němčí směrem na Turov se nachází hasičská nádrž, která je upravena a pravidelně čištěna, a tak může být v létě využívána jako koupaliště.

V obci nalezneme několik památek, například kapli v Turově z roku 1837, u níž byl v roce 1925 postaven památník padlým z první světové války. Dále pak pozdně barokní kříž na návsi v Němčí z roku 1826, kříž u turovské kaple z roku 1888 či sochu Panny Marie v Němčí z roku 1884. Nedaleko lesní cesty z Turova směrem na Koldín nalezneme také zbytky tvrze Chlumek ze 14. století.

Ke sportování v obci slouží hřiště na malou kopanou v Turově a antukový kurt v Němčí. V Podlesí nalezneme i veřejnou knihovnu a dva sbory dobrovolných hasičů – jeden v Němčí a jeden v Turově. Centrem veřejného života obce je areál v Němčí tvořený objektem obecního úřadu s restaurací a společenským sálem, několika byty a prodejnou potravin, dětským hřištěm, antukovým kurtem a koupalištěm.

Pustina se nachází 7,5 km jižně od Vysokého Mýta. Žije zde 71 obyvatel v 56 domech. Celková katastrální výměra obce činí 2,83 km².

První písemná zmínka o této malé obci pochází z roku 1720. Pustina je tak jednou z nejmladších obcí v Pardubickém kraji. Zpočátku své existence patřila obec do novohradského panství, které vlastnil hraběcí rod Chamaré. V polovině 19. století, po rozpadu patrimoniální správy, se Pustina stala samosprávnou obcí, kterou je dodnes.

Pustina leží v nadmořské výšce okolo 450 m n. m., a je tak jednou z nejvýše položených obcí v mikroregionu Vysokomýtsko. Z kopce nad vesnicí je proto krásný výhled na okolní krajinu. Při dobré viditelnosti lze zahlédnout Kunětickou horu, Sněžku, Ještěd, Králický Sněžník či Praděd.

Jižně od Pustiny se nachází místo zvané Poklona, ze kterého je dobrý výhled na Českomoravskou vrchovinu a Železné hory. Na Pokloně se také nachází trojboký barokní sloup Nejsvětější Trojice z poloviny 18. století.

V obci dnes nalezneme funkční veřejnou knihovnu a v mnoha oblastech činný sbor dobrovolných hasičů. O schopnostech této nejmenší obce mikroregionu svědčí skutečnost, že v roce 2013 obsadila 1. místo v celostátním kole soutěže Zlatý erb o nejlepší webové stránky měst a obcí.

Radhošť leží 7,5 km severozápadně od Vysokého Mýta. V obci žije 171 obyvatel v 60 domech. Celková rozloha obce činí 4,8 km². Administrativně spadá k obci místní část Sedlíšťka, která se nachází 0,5 km západně od Radhoště. V Sedlíšťkách se nachází vlaková zastávka, která je součástí hlavní trati vedoucí z Chocně do Pardubic.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1226, kdy je Radhošť zmiňována v listině krále Přemysla Otakara I. Prvním vlastníkem obce byl Otaslav z Radhoště. Oblast v okolí Radhoště však byla pravděpodobně osídlena již během doby bronzové. Nasvědčují tomu nálezy popelnicových hrobů, které byly objeveny v 19. století v okolí silnice vedoucí z Radhoště na Stradouň.

Radhošť po svém vzniku poměrně často měnila majitele, nějaký čas spadala i pod správu Vysokého Mýta. V průběhu 17. století se obec definitivně stala součástí chroustovického panství, které v roce 1736 získal do svého majetku šlechtický rod Kinských. Ten jej později prodal Thurn-Taxisům. V jejich moci zůstala Radhošť až do rozpadu patrimoniální správy v roce 1850, kdy se stala samosprávnou obcí, jíž je dodnes. Sedlíšťka byla k obci Radhošť přiřazena v roce 1964.

Obcí protéká řeka Loučná, do které se jihozápadně od Sedlíštěk vlévá Svařeňský potok. Asi 0,5 km severně od Radhoště se nachází přírodní památka Šejval, zahrnující rybník s přilehlými slatinnými loukami.

Kulturními památkami obce jsou původně gotický kostel svatého Jiří v Radhošti, přestavěný v letech 1772–1773 a opravený v roce 2012, dále pak dřevěná zvonice u kostela z 13. století a venkovská usedlost v Sedlíšťkách. V obci nalezneme sokolovnu, která slouží ke kulturnímu i sportovnímu využití. Funguje zde také sbor dobrovolných hasičů.

Slatina se nachází 2,5 km severně od Vysokého Mýta. Obec má vlastní znak a prapor a žije zde 424 obyvatel. V obci je 128 domů. Svojí rozlohou zabírá celkem 4,29 km². Je zde vybudován plynovod, vodovod a kanalizace napojená na čistírnu. Na jihu Slatiny prochází železniční trať z Chocně do Vysokého Mýta. Autobusová doprava zde má dvě zastávky.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1292. Ve 14. století vlastnil Slatinu kanovník litomyšlské biskupské kapituly Jan z Duban, poté obec často měnila své majitele. Od roku 1850, kdy skončila patrimoniální správa, je Slatina samosprávnou obcí.

Slatinou protéká potok Slatinka, v severní části katastru obce potok Inkovec, zatímco na západě protéká řeka Loučná. V okolí Slatiny se nacházejí dva rybníky – Rutník a Netušil.

Pamětihodností Slatiny je kostel svatého Petra a Pavla z roku 1349. Kultuře v obci přispívá i objekt hostince U Stratílků. První zmínka o této budově pochází z roku 1610, kdy byl nazýván Panským hostincem.

V obci funguje veřejná knihovna, myslivecký spolek, sbor dobrovolných hasičů a Český svaz chovatelů, který zde působí od roku 1983 a ve svém areálu pořádá řadu kulturních a sportovních akcí. Nachází se zde také volejbalový kurt a dětské hřiště.

Sruby se nacházejí 3,5 km severně od Vysokého Mýta a jejich rozloha činí 6,89 km². V současné době zde žije 586 obyvatel. K obci patří i nedaleká osada Hluboká. Ve Srubech najdeme vlakovou zastávku, která je součástí koridoru Pardubice – Choceň. Místní obyvatelé využívají i dobře fungující autobusovou dopravu.

Obec navazuje na rozsáhlé lesy sahající až k Hradci Králové. Najdeme zde i pramen srubského potoka Inkovce. V blízkosti Srubů se nacházejí dva rybníky – Končinský a Podedvorní. Rybníček přímo v Hluboké se nazývá Komora.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1292. Hlavní pamětihodností Srubů je novorománský kostel Nanebevstoupení Páně z 19. století. Nedaleko nalezneme také památkově chráněnou lidovou chalupu s bohatou lomenicí.

Ve středu obce je umístěn obecní úřad, pobočka České pošty, sokolovna a fotbalové hřiště. Najdeme zde i místní knihovnu. Obec zřizuje Integrovanou základní školu a mateřskou školu, která je zasazena do krásné přírody a nachází se v blízkosti různých přírodních ekosystémů. Ve Srubech funguje také místní obchod s potravinami – Konzum.

V obci působí Spolek zahrádkářů, který každoročně pořádá výstavní i další akce ve zdejší Moštárně.

Sudslava se nachází 15 km severovýchodně od Vysokého Mýta. Rozloha obce činí 4,4 km². V Sudslavě žije 182 obyvatel v 67 domech.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349. Obec i s tvrzí, která zde stála, patřila Janovi ze Sudslavy. Sudslavská tvrz byla dobyta českým králem Karlem IV., který ji srovnal se zemí při trestné výpravě proti rytíři Mikuláši z Potštejna, známému loupežníkovi. Později se majitelé obce často střídali, až se v polovině 19. století, po rozpadu patrimoniální správy, stala Sudslava samosprávnou obcí, kterou zůstala dodnes.

Sudslava díky své nadmořské výšce 432 m n. m. patří k nejvýše položeným obcím v mikroregionu Vysokomýtsko.

Největší památkou obce je kostel Proměnění Páně dokončený v roce 1772. Na jeho místě stál původně dřevěný kostel, který se připomíná již v roce 1380. V roce 1692 byl kostel povýšen na farní a byla zde zřízena fara, která je rovněž jednou z historických památek okresu.

Před farou stojí zrenovovaná barokní socha svatého Jana Nepomuckého. V bývalé farní zahradě pak najdeme sochu Ukřižování Krista z konce 18. století.

V obci působí různé zájmové organizace, například sbor dobrovolných hasičů od roku 1879, ČZS a zejména TJ Sokol, který má dlouholetou tradici ve stolním tenise. Působí zde také občanské sdružení Genius loci, sídlící v budově místní fary. Jeho aktivity jsou zaměřeny zejména na rozvoj kultury a podporu obnovy kulturního dědictví.

K občanskému vybavení obce patří prodejna potravin, mateřská škola, pošta, kostel, hřbitov, antukové kurty, herna stolního tenisu, dětské hřiště a knihovna. Nachází se zde také pravidelně čištěná vodní nádrž, která může být v létě využívána ke koupání. Obec má veřejný vodovod, je plynofikována a má nově vybudovanou kanalizaci a ČOV.

Obec Svatý Jiří se nachází 9 km severovýchodně od Vysokého Mýta. Žije zde 315 obyvatel v 94 domech. Celkem se Svatý Jiří rozprostírá na ploše 4,37 km². Administrativně se obec člení na tři místní části – Loučky, Sítiny a Svatý Jiří. Loučky leží 1 km severozápadně a Sítiny 0,5 km jižně od Svatého Jiří. Katastrálně se obec dělí na k. ú. Loučky a k. ú. Svatý Jiří.

První písemně doložená zmínka o obci pochází z roku 1199. Svatý Jiří je tak jednou z nejstarších obcí v regionu a prvním místem v okrese Ústí nad Orlicí doloženým v listině, která je skutečným originálem z roku 1199. Právo udělování odpustků svědčilo o významnosti sídliště v době, kdy se na území okresu osídlení teprve začínalo rozvíjet.

Prvními majiteli byli páni z rodu Hrabišiců, na počátku 14. století se stal vlastníkem obce Vítek ze Švábenic. Dalšími vlastníky byli Václav Litovlický a Jan Kostka z Postupic, který připojil obec k brandýskému panství. Jeho součástí zůstal Svatý Jiří až do poloviny 19. století, kdy zanikla patrimoniální správa. V této době se stal Svatý Jiří samosprávnou obcí, jíž je dodnes.

Ve Svatém Jiří můžeme nalézt rybník Horňák a požární nádrž. Také v Loučkách se vedle malého rybníka nachází požární nádrž. Obě požární nádrže mohou místní využívat ke koupání. V osadě Sítiny se nachází třetí a nejmenší rybníček.

Dominantou obce je kostel svatého Jiří, který byl vystavěn na konci 12. století v románském slohu, později však byl barokně přestavěn.

Ke sportování lze využít antukové hřiště v Loučkách a asfaltové hřiště ve Svatém Jiří. Využívají se převážně k hraní volejbalu a nohejbalu. Součástí obou sportovišť jsou zrekonstruovaná dětská hřiště.

V obci dále funguje veřejná knihovna, prodejna potravin, malá posilovna, dvě klubovny s výčepem a místní rybářský spolek. Působí zde také Sbor dobrovolných hasičů Svatý Jiří a Sbor dobrovolných hasičů Loučky. Právě hasiči jsou již po dlouhá léta hlavními organizátory kulturního, společenského a sportovního života v obci.

Tisová se nachází 4 km jihovýchodně od Vysokého Mýta. Katastrální výměra obce činí 10,97 km². Na této ploše se nachází 160 domů, v nichž žije 555 obyvatel. Administrativně k obci patří místní část Zaháj, která se nachází 2 km severně od Tisové.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1407. Určitá část stavení a dvorů v Tisové patřila městu Vysokému Mýtu. Během 16. století se stala Tisová součástí litomyšlského panství, které bylo majetkem šlechtického rodu Pernštejnů. V litomyšlském panství setrvala obec až do rozpadu patrimoniální správy v polovině 19. století. Od té doby je Tisová samosprávnou obcí.

Tisovou protéká Sloupnický potok, do kterého se v obci vlévá potok zvaný Labuťka. Přímo v Tisové se nacházejí tři rybníky, z nichž největším je Bačův rybník. V okolí obce se nalézá několik větších rybníků, například Švábský rybník. Nedaleko Zaháje leží velký rybník Chobot, který napájejí zejména potoky Hraniční a Betlémský.

Kulturními památkami obce jsou kaple svatého Vojtěcha z roku 1775, socha svatého Jana Nepomuckého v Koutech a bývalý panský dvůr.

Ke sportovnímu a kulturnímu vyžití v obci slouží dva antukové kurty, na nichž se během léta uskutečňují známé venkovní zábavy, a v zimě tělocvična základní školy. V Tisové se dále nachází mateřská škola, základní škola od 1. do 5. třídy, víceúčelový sál v objektu obecního úřadu a veřejná knihovna.

O sportovní a společenské vyžití se vedle obce starají TJ Sokol, sbor dobrovolných hasičů, myslivecké sdružení a občanské sdružení ECCE Tisová.

Týnišťko leží 6 km severozápadně od Vysokého Mýta. Katastrální výměra obce činí 4,1 km². Na této rozloze stojí 82 domů a v obci žije 155 obyvatel.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1399. Prvním vlastníkem byl zeman Aleš z Jestříbce. Později se majitelé obce často střídali, byli jimi například páni z Rýzmberka i město Vysoké Mýto. Roku 1548 připadlo Týnišťko k chroustovickému panství, jehož součástí bylo až do roku 1850, kdy se stalo samostatnou a samosprávnou obcí.

Okrajem Týnišťka protéká řeka Loučná. Na kraji obce se také nachází Týnišťský rybník.

Ke sportování v obci slouží kurt s umělým povrchem. Dále zde najdeme knihovnu a fungující sbor dobrovolných hasičů.

Obec Újezd u Chocně je začleněna územně pod okres Ústí nad Orlicí a Pardubický kraj. Příslušnou obcí s rozšířenou působností je město Vysoké Mýto. Újezd u Chocně se rozkládá asi devatenáct kilometrů západně od Ústí nad Orlicí a pět kilometrů severovýchodně od Chocně.

Dle oficiálního turistického členění spadá do oblastí Orlických hor a Podorlicka. Újezd u Chocně se dělí na tři části – Chloumek, Prochody a Újezd u Chocně.

Obec leží v průměrné výšce 320 metrů nad mořem. První zmínku o obci nalezneme v historických pramenech v roce 1341. Celková katastrální plocha obce je 1 635 ha, z toho orná půda zabírá pouze šestnáct procent. Dvě třetiny katastru obce jsou pokryty lesem.

Vinary leží 9 km západně od Vysokého Mýta. Katastrální výměra obce činí 3,47 km². Na této ploše stojí celkem 78 domů, v nichž trvale žije 133 obyvatel.

První písemné zmínky o Vinarech pocházejí z roku 1356, další pak až z druhé poloviny 15. století. Jednu z nich najdeme v listině z roku 1490, ve které je uvedeno: „dálo se v Chocni v přítomnosti Weygelina z Vinar…“. Další zmínku nacházíme v roce 1495, kdy Jan z Duban prodal tvrz Vinare.

Vinary patřily po několik století Dobříkovským z Malejova. Po bělohorské bitvě byl jejich majetek zkonfiskován a obec patřila postupně německým a italským šlechtickým rodinám. Vinary se staly součástí Choceňského panství a později byly včleněny do panství Chroustovického. V roce 1827 přešlo Chroustovické panství na syna Karla von Thurn-Taxise a v rodu Taxisů zůstalo až do konce první světové války, kdy byly šlechtické statky zabrány státem.

V dřívějších dobách se obec proslavila svými opukovými lomy. Po několik desetiletí byly zdrojem obživy celé řady místních kameníků i stavebního materiálu pro široké okolí.

Obcí protéká Svařeňský potok, někdy též nazývaný Bětnický. Ten se o několik kilometrů dále vlévá do řeky Loučné.

Nejvýznamnější kulturní památkou obce je pískovcové sousoší Kalvárie z roku 1832. K dalším památkám patří pomník padlým v první světové válce, Boží muka a původní chalupa z první poloviny 17. století. Ve Vinarech se nachází také zvonička se soškou svatého Floriána, která nyní slouží jako hasičská zbrojnice.

V obci nalezneme kulturní dům s obecní hospodou, dětské hřiště, víceúčelové sportovní zařízení, knihovnu a fungující sbor dobrovolných hasičů.

Chloubou obce jsou dva významné krajinotvorné prvky – Bětník, přirozený listnatý les s jeskyní a evropsky významnou lokalitou, a opukové stráně se vzácnou teplomilnou květenou.

Vinary byly dvakrát oceněny v soutěži Pardubického kraje Vesnice roku. Poprvé v roce 2001 Modrou stuhou za společenský život a podruhé v roce 2005 Zelenou stuhou za péči o zeleň a životní prostředí.

Obec Vraclav se rozkládá severozápadně od Vysokého Mýta. Nejvyšším bodem je vrch Kamenec (337 m n. m.). Obec se skládá ze tří místních částí – Vraclav, Svatý Mikuláš a Sedlec. Její katastr zabírá 1 389 ha v průměrné nadmořské výšce 310 m a žije zde asi 780 obyvatel.

Přímo ve Vraclavi pramení Mikulášský potok, který se o několik kilometrů severněji vlévá do řeky Loučné. V Sedleci pramení potok Zbraň, který se mezi obcemi Vinary a Stradouň vlévá do Svařeňského potoka.

Starobylá vesnice vznikla na předhradí dřevěného přemyslovského hradu Vratislav, který chránil tzv. Trstenickou stezku. První písemná zmínka o obci je datována do roku 1073 s názvem Wratislaw, o přemyslovském hradu je první zmínka uváděna až v roce 1086.

Směrem na východ od akropole hradu jsou viditelné pozůstatky obranného valu se vzrostlými stromy a památníkem z roku 1908 připomínajícím krvavou událost roku 1108, kdy zde došlo k vyvraždění čelních představitelů rodu Vršovců, soupeřícího s rodem Přemyslovců o vládu nad českými zeměmi.

Součástí vesnice býval i románský kostel sv. Václava, který byl roku 1470 vypleněn vojskem uherského krále Matyáše Korvína. Později byl využíván jako sýpka a nakonec přestavěn na hostinec.

Hlavním svatostánkem obce se stal farní kostel Nanebevzetí Panny Marie nedaleko návsi. Obklopuje jej zaniklý hřbitov a vstup tvoří velká hranolová zvonice. Původně byl vystavěn v gotickém slohu, později byl barokně přestavěn.

Třetí, původně poutní kostel sv. Mikuláše, vrcholně barokní stavba dostavěná roku 1730, je dominantou Barokního areálu ve Svatém Mikuláši. Je zde umístěn soubor unikátních barokních plastik, pocházejících z poutní cesty z Králík ke klášteru na Hedči.

Kostel se tyčí nad pramenem s léčivou vodou, kterou si lze nabrat ze džbánu poustevníka klečícího na kašně při hlavní silnici. Léčivé účinky vody daly vzniknout lázním. Ty se po dokončení v roce 1719 staly kulturním centrem. Mezi budovou bývalých lázní a kostelem stojí ve stráni dřevěná poustevna z roku 1692, lidově zvaná Fráterka. Žil v ní poustevník, který sbíral a sušil bylinky.

Necelý 1 km od kostela směrem na Zámrsk se nachází místo zvané „Na Francouzích“. Stojí zde památník připomínající 54 válečných zajatců z napoleonských válek, kteří zemřeli v roce 1814 v lazaretu ve Svatém Mikuláši.

Na vraclavské návsi stojí hasičská zbrojnice z první poloviny 19. století.

Součástí obce Vraclav se v roce 1964 stala také 2 km vzdálená vesnice Sedlec. První zmínka o ní pochází z roku 1325, archeologické nálezy ale ukazují, že zde už mezi 2. a 1. stoletím před Kristem měli osadu Keltové. Sedlec je významný také architektonickými ukázkami patrových opukových domů a zachovalých čtyřstranných statků.

Zajímavými místy provede návštěvníky naučná stezka Vysokého Mýta, okruh C – duchovní. Zastavení C6 se nachází na sedlecké návsi, C7 u kostela sv. Václava ve Vraclavi a C8 před Barokním areálem.

Ke sportování v obci slouží fotbalové a víceúčelové hřiště ve Vraclavi a v Sedleci hřiště na malou kopanou a sál pro stolní tenis.

Do vybavenosti obce patří mateřská a základní škola, obecní knihovny, dětská hřiště, pošta, samoobslužná prodejna, hostinec v kulturním domě, pizzerie U žíznivého mnicha a pivnice u Svatého Mikuláše. V kulturním domě je víceúčelový sál, který slouží především k pořádání společenských akcí.

O nabídku aktivního trávení volného času místních obyvatel se starají zejména vraclavské a sedlecké spolky – Sbor dobrovolných hasičů Vraclav, Hasiči Sedlec, TJ Sokol Vraclav, TTC Sedlec, Myslivecké sdružení Vrcha, Astronomický klub, Klub důchodců, Český červený kříž, Spolek „Proti nudě“ a Český svaz včelařů.

Obec leží 7 km východně od Vysokého Mýta. V obci působí sbor dobrovolných hasičů založený v roce 1895 a TJ Sokol založený v roce 1946. Obecní knihovna byla založena v roce 1921.

Již zasvěcení kostela sv. Janu Křtiteli naznačuje velmi starý původ obce. Své jméno získala vesnice z osobního jména Vratiš, snad lokátora nebo prvního rychtáře – ves lidí Vratišových, Vratišovice, později Vračovice.

Nejstarší písemná zmínka o existenci kostela a vesnice se váže k roku 1349, kdy zdejší farní kostel náležel k nově založenému litomyšlskému biskupství. Vračovice byly zřejmě samostatným vladyckým statkem. Prvními doloženými majiteli byli na přelomu 14. a 15. století Petr a Přibek z Týnce a od roku 1403 Mikuláš Dyk a Ondřej z Rosic.

Ve druhé polovině 15. století se vesnice pravděpodobně stala majetkem pánů z Českých Heřmanic a společně s nimi byla na počátku 16. století připojena k litomyšlskému panství, které tehdy vlastnili Kostkové z Postupic.

Tvrz, která stávala na jižním konci Vračovic a zaujímala ostrůvek vystupující nad hladinu rybníka, ztratila význam. Opuštěné tvrziště zvané Worlov se připomíná ještě v roce 1558, poté zprávy o tvrzi mizí a do dnešní doby se z ní nedochovaly žádné pozůstatky.

Vesnice ale přežila a přibližně od roku 1547 do roku 1652 byla součástí brandýského panství. V roce 1651, kdy se uskutečnilo sčítání lidu po třicetileté válce, žilo ve Vračovicích 27 dospělých obyvatel.

Na konci 17. století byly Vračovice a nově založená ves Worlov (1696) odděleny od brandýského panství a znovu připojeny k panství litomyšlskému. To trvalo až do poloviny 19. století. Po roce 1848, kdy byla zrušena robota a všechny poddanské povinnosti, zanikla vrchnostenská správa a byla nahrazena správou státní. Vznikly samostatné obce s volenou samosprávou.

Od té doby až do roku 1976 byly Vračovice s osadou Orlov samostatnou obcí. Mezi lety 1976 a 1990 byly připojeny ke střediskové obci Zálší. Od roku 1990 jsou Vračovice a Orlov opět samostatnou obcí.

Kostel sv. Jana Křtitele, evidovaná kulturní památka, je v jádru pozdně románskou jednolodní stavbou asi ze 13. století. Prošel několika stavebními úpravami a změnil tak svůj původní středověký ráz. Podle nápisu nad renesančním bočním vchodem byl kostel přestavěn v roce 1692. Po požáru v roce 1882 se vzhled kostela znovu podstatně změnil. Poslední opravy fasády a střechy proběhly v 90. letech 20. století.

Venkovský dům čp. 2 ve Vračovicích, rovněž evidovaná kulturní památka, je hodnotným dokladem vývoje zástavby obce od 16. století. Součástí objektu je stará roubenka s tzv. dymnou jizbou. Dymná jizba byla hlavní obytnou místností, ve které se nacházelo otevřené ohniště, z něhož byl dým odváděn otvory nad úrovní oken.

V průběhu ledna a února 1945 procházely Vračovicemi transporty válečných zajatců různých národností. Byli mezi nimi i britští vojáci. Dva z nich, Harry Ward a James Hall, se 20. února 1945 pokusili z transportu uniknout, byli však německými vojáky zastřeleni. Dne 22. února 1945 byli v tichosti pohřbeni na hřbitově ve Vračovicích. V roce 1947 byly jejich ostatky převezeny do Prahy. V hrobě zůstal pochován neznámý ruský voják, kterého v Zálší zabil německý dozorce.

Vysoké Mýto je šesté největší město Pardubického kraje. Katastrální výměra obce činí celkem 44,03 km², z toho 29,59 km² zabírá samotné město a 14,44 km² okolní integrované obce. Na této ploše se nachází 1 617 rodinných a 311 bytových domů. Ve Vysokém Mýtě žije 12 470 obyvatel, z toho 11 785 v samotném městě a 685 v okolních integrovaných obcích.

Vysoké Mýto je obcí s rozšířenou působností, což znamená, že vykonává správní úkony pro obyvatele ze širokého okolí. Administrativně se obec člení na deset částí. Samotné město se člení na Choceňské předměstí, Litomyšlské předměstí, Město a Pražské předměstí. K Vysokému Mýtu dále patří šest místních částí – Brteč, Domoradice, Knířov, Lhůta, Svařeň a Vanice.

Vysoké Mýto bylo založeno roku 1262 českým králem Přemyslem Otakarem II. na místě, kde původně stávala starší osada a kudy procházela Trstenická stezka, významná obchodní cesta vedoucí z Čech na Moravu. V roce 1307 daroval město král Rudolf Habsburský své manželce Elišce Rejčce a Vysoké Mýto se stalo královským věnným městem.

Během husitských válek bylo Vysoké Mýto dobyto vojsky pražanů a část města byla zničena. Po husitských válkách město posílilo svou pozici na úkor šlechty a mohlo vysílat své zástupce na zemské sněmy. Po porážkách stavovských povstání v letech 1547 a 1620 byl však jeho vzestup zastaven. Během třicetileté války muselo město platit vysoké kontribuce a vydržovat oddíly císařské armády. Navíc bylo několikrát vydrancováno švédskými vojsky. V roce 1700 město zasáhl velký požár, při němž značná část zástavby shořela.

Od druhé poloviny 18. století sloužilo Vysoké Mýto jako posádkové město. Během 19. století zde byly umístěny dva pěší pluky a jeden pluk hulánů. V první světové válce bojoval vysokomýtský pěší pluk na italské frontě, kde se v říjnu 1918 vzbouřil proti svému rakousko-uherskému velení. Po návratu do vlasti bojoval ve službách Československa ve válce proti Maďarsku.

V roce 1968 se po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy stalo Vysoké Mýto sídlem sovětské posádky čítající okolo 5 000 osob. Po sametové revoluci bylo rozhodnuto o odsunu cizích vojsk a během roku 1990 se sovětská posádka z města odstěhovala.

Vysoké Mýto bylo vždy významným sídlem východních Čech. V letech 1851 až 1959 bylo sídlem Vysokomýtského okresu. V roce 1879 zde bylo založeno gymnázium, které funguje dodnes. V roce 1882 bylo město připojeno k železniční síti vybudováním trati z Litomyšle na Choceň. Od roku 1896 se ve Vysokém Mýtě vyrábějí karoserie a autobusy, když zde svůj závod založil Josef Sodomka.

Vysoké Mýto se nachází v nadmořské výšce 284 m n. m. Protéká jím řeka Loučná, dále Knířovský potok, místními zvaný Nejzbach, a Mlýnský potok, který je ve skutečnosti umělým ramenem Loučné. Na severovýchodním okraji města se nachází rybník Chobot o rozloze 49 hektarů.

Vysoké Mýto je historické město s mnoha významnými kulturními památkami. Ve středu města se nachází náměstí Přemysla Otakara II., největší čtvercové náměstí v České republice. Jeho rozloha je přibližně 2 hektary. Na náměstí stojí mnoho historických domů včetně Okresního domu a budovy staré radnice postavené roku 1423.

Přímo uprostřed náměstí stojí Morový sloup z roku 1714. Na jeho vrcholu se nachází socha Neposkvrněné Panny Marie s aureolou kolem hlavy, na rozích pak sochy svatého Josefa, svatého Jana Nepomuckého, svatého Vavřince a svatého Floriána.

Celé historické centrum města bylo původně opevněno. Do dnešní doby se dochovaly rozsáhlé zbytky hradeb a všechny tři původní městské brány, i když u jedné z nich pouze věž. Původní hradby z první poloviny 14. století jsou rozmístěny zhruba podél poloviny historického jádra města. Zachovalé hradební zdi můžeme nalézt například v oblasti bývalé botanické zahrady a v Jungmannových sadech.

Městské brány se nazývají Pražská, Litomyšlská a Choceňská. Pražská brána s dvěma věžemi, dříve nazývaná také Vraclavská, je nejzachovalejší částí bývalého opevnění. Dnešní podobu získala po novogotické rekonstrukci v letech 1882–1883. Dnes je zde umístěna expozice spravovaná Regionálním muzeem.

Litomyšlská brána byla po četných požárech v letech 1864 až 1867 obnovena a novogoticky dostavěna. Na počátku 20. století na ni Mikoláš Aleš namaloval fresku svatého Jiří bojujícího s drakem, heraldický symbol Vysokého Mýta. Z Choceňské brány se dochovala pouze věž, nazývaná Karaska. Ta si ponechala svou původní vnější podobu ze 13. století.

Dominantou Vysokého Mýta je římskokatolický kostel svatého Vavřince, založený již ve druhé polovině 13. století. Jde o gotickou trojlodní stavbu s dlouhým presbytářem a dvěma věžemi. V nich jsou umístěny dva zvony – menší Vavřinec a větší Jiří, který váží 2 080 kilogramů.

V kostele se nachází obraz Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla z roku 1728. Tento obraz je největším Brandlovým obrazem umístěným v českých zemích. U kostela se nachází také zvonice vystavěná v letech 1583–1585, která je dnes využívána k sezónním výstavám Městské galerie.

Nedaleko Litomyšlské brány se nachází kostel Nejsvětější Trojice z roku 1543. Nedaleko Pražské brány stojí Husův sbor, vystavěný v roce 1937. Poblíž se nachází secesní budova sokolovny z roku 1900 a také Klášterská a Vodárenská bašta, obě pocházející z druhé poloviny 13. století.

Ve městě funguje Regionální muzeum, jedno z nejstarších v Čechách, založené v roce 1871. V roce 1912 se přestěhovalo do domu Aloise Vojtěcha Šembery v Šemberově ulici. Specializací muzea jsou technické památky, zejména automobilový design a karoserie v návaznosti na tradici vysokomýtského karosáře Josefa Sodomky.

Vysoké Mýto má také divadlo umístěné v budově z roku 1924 poblíž Pražské brány. Dříve se nazývalo Kino Máj, dnes nese název po A. V. Šemberovi. Budova je využívána nejen pro divadelní představení, ale i pro filmové projekce. Naproti divadlu se nacházejí Havlíčkovy sady.

Ke sportování ve městě slouží řada sportovních areálů, hřišť a tělocvičen. U řeky Loučné se nachází venkovní sportovní areál se šesti tenisovými antukovými kurty, dvěma volejbalovými kurty, velkým stadionem s atletickou dráhou, dvěma fotbalovými hřišti a hřištěm na malou kopanou.

Poblíž centra města se nachází plavecký bazén se saunou a multifunkční sportovní hala. Nedaleko stojí Sportcentrum s bowlingem, squashem, ricochetem, kulečníkem a stolním tenisem. Další tělocvičny se nacházejí v sokolovně, orlovně a na několika školách.

Na okraji Vysokého Mýta směrem na Hradec Králové a Pardubice se nachází areál Tyršovy veřejné plovárny s přírodním koupalištěm, tobogánem, skluzavkou, kurty na plážový volejbal, nohejbalovým kurtem, stolním tenisem, pétanque, ruskými kuželkami, minigolfem a dětským hřištěm.

Na opačném okraji města, směrem na Litomyšl a Svitavy, se nachází autodrom a letiště. Ve městě funguje také fitness centrum, boulderingová stěna v DDM Mikádo a několik dětských hřišť.

Ve Vysokém Mýtě existují čtyři mateřské školy, tři základní školy, speciální základní škola, základní umělecká škola, čtyři střední školy a jedna vyšší odborná škola. Ve městě dále nalezneme veřejnou knihovnu a již zmiňované Regionální muzeum.

Funguje zde také Policie ČR, Městská policie, profesionální jednotka Hasičského záchranného sboru, Vysokomýtská nemocnice a pobočka Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje.

Zálší se nachází 7 km východně od Vysokého Mýta. Obec se rozkládá na ploše 7,72 km². Žije zde 235 obyvatel, kteří obývají celkem 94 domů. K obci patří také osada Nořín, která leží 1 km západně od Zálší.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1292, kdy je Zálší zmiňováno v zakládací listině zbraslavského kláštera vydané českým králem Václavem II. V majetku kláštera ale obec dlouho nezůstala, neboť již na počátku 14. století ji získal do svého panství Vítek ze Švábenic.

Ten ji o několik let později převedl do majetku zderazského kláštera, ve kterém obec setrvala až do husitských válek. Poté byla začleněna do litomyšlského panství a stala se jměním šlechtického rodu Kostků z Postupic. Součástí litomyšlského panství bylo Zálší až do roku 1850, kdy se stalo samosprávnou obcí. Osada Nořín byla k Zálší přičleněna v roce 1976.

Západně od Zálší se nacházejí dva rybníky – Lačnov a Velký Zálešský rybník, který je napájen Hraničním potokem přitékajícím ze severu od Chocně.

Zajímavou památkou obce je vodní mlýn Betlém, který byl poháněn vodou z rybníka Lačnov, místními zvaného také Betlémský rybník.

Ke sportování v obci slouží antukové hřiště a hřiště na malou kopanou. V Zálší nalezneme také knihovnu, mateřskou školu, základní školu od 1. do 5. třídy a fungující sbor dobrovolných hasičů.

Zámrsk leží 4 km severozápadně od Vysokého Mýta. Svojí rozlohou zabírá celkem 7,46 km². Na této ploše stojí 269 domů, v nichž žije 724 obyvatel. Administrativně se obec člení na tři místní části – Janovičky, Novou Ves a Zámrsk.

Janovičky leží přibližně 1 km severozápadně od Zámrsku, Nová Ves se nachází jihozápadně od obce. V Janovičkách je vlakové nádraží, které je součástí hlavní trati vedoucí z Chocně do Pardubic.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349, kdy o Zámrsku psal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic v dopise adresovaném papeži Klimentu VI. Osada Nová Ves byla založena v roce 1780. Až do poloviny 19. století náležel Zámrsk ke Chrudimskému kraji. V roce 1850 se stal samosprávnou obcí. Janovičky byly k Zámrsku přičleněny v roce 1962.

Zámrsk je díky své nadmořské výšce 260 m n. m. nejníže položenou obcí v mikroregionu Vysokomýtsko a zároveň i v celém okrese Ústí nad Orlicí. Zámrskem protéká řeka Loučná, do které se nedaleko obce vlévá potok Slatinka. V Nové Vsi se nachází soustava pěti rybníků.

Nejvýznamnější památkou obce je barokní zámek ze 17. století, který byl v 18. století upraven za panování šlechtického rodu Libštejnských z Kolovrat. Zámek byl vystavěn na místě původní tvrze, která byla v 15. století vypleněna vojsky uherského krále Matyáše Korvína.

Od roku 1959 sídlí v areálu zámku Státní oblastní archiv Zámrsk. V zámeckém parku roste přibližně dvě stě let stará šestikmenná lípa srdčitá, která se stala Stromem roku 2004.

Další významnou památkou obce je rokokový kostel svatého Martina biskupa z roku 1782, před nímž stojí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1727. V kostele se nacházejí varhany z roku 1910. U kostela stojí pozdně barokní zvonice se zvonem z roku 1596, který sem byl přemístěn z jednoho zrušeného pražského kostela.

Za obcí se nachází hřbitov, na kterém lze vidět novorenesanční hrobku rodiny Gottlových s kaplí svatého Kříže z roku 1884 a klasicistní hrobku rodiny Jeníků Zásadských z Gamensdorfu z roku 1847.

Ke sportování v obci slouží fotbalové hřiště, antukový kurt, hřiště na malou kopanou a dvě dětská hřiště. V obci nalezneme také dostihové centrum, Státní oblastní archiv, knihovnu, mateřskou školu, základní školu od 1. do 5. ročníku a dva fungující sbory dobrovolných hasičů – jeden v Janovičkách a druhý v Zámrsku.

Obec Zářecká Lhota patří mezi menší obce Pardubického kraje. Nachází se v těsné blízkosti města Chocně a leží podél silnice II. třídy č. 315 ve směru Choceň – Ústí nad Orlicí.

Zářecká Lhota se skládá ze tří částí. Stará část sídla má téměř neporušenou původní urbanistickou strukturu – okrouhlou náves středověkého původu s tzv. radiálním uspořádáním. Druhou část tvoří novostavby podél silnice na Choceň a třetí částí je osada Hradníky u řeky Tiché Orlice.

V obci žije přibližně 210 obyvatel v 70 domech. Katastrální výměra obce činí 302 ha. Na okraji Zářecké Lhoty se nachází rybník revitalizovaný z dotace SFŽP. Z města Chocně vede do Zářecké Lhoty cyklistická stezka vybudovaná z dotací SFDI.

Ve středu Zářecké Lhoty nalezneme kapličku se zvonem z roku 1862. Obec disponuje také antukovým kurtem, dětským hřištěm a víceúčelovým sálem pro 60 osob.

Zářecká Lhota je klidným místem pro život a zároveň živou obcí se spoustou kulturních a sportovních akcí a krásnou přírodou.